Kůň dává křídla volnosti

REPORTÁŽ VILIAMA POLTIKOVIČE Z KAZACHSTÁNU

Většina z nás si pod Kazachstánem vybaví asi jen to, že jde o jeden ze států bývalého Sovětského svazu. Tato země, patřící mezi nejrozsáhlejší na světě, má ale zvláštní charisma, především díky překrásným přírodním scenériím. Před časem v Kazachstánu natáčel režisér Viliam Poltikovič a netají se svým obdivem: „Tato země patří mezi nejzajímavější místa, která jsem kdy navštívil. Je to krajina velmi pohostinných lidí, koní, orlů, přírodního léčitelství a magických míst. Vůbec jsem netušil, že tam jsou tak bizarní oblasti a stále ještě ryzí panenská příroda.“

JURTA VE STÁTNÍM ZNAKU

Slovo »kazach« má původ v turkotatarském »kazak«, což znamená svobodný, nezávislý nebo také bílá labuť. Kazaši jsou jako potomci slavného dobyvatele Džingischána vedle tibetských nomádů jedni z mála kočujících společenství na naší planetě. Tím, že měl Kazachstán strategickou polohu na tzv. Hedvábné stezce, byl vždy středem zájmů velkých sousedů, jimiž byli, slovy Kazachů: ruský medvěd, čínský drak a středoasijská liška (tj. Kirgizstán, Uzbekistán a Turkmenistán).

Kazachstán je rozlohou větší než čtvrtina Evropy, ale žije zde pouze 17 milionů etnicky velmi různorodého obyvatelstva. Téměř polovinu tvoří Kazaši, třetinu Rusové. Mezi stovkou dalších národů a národností figurují i Němci a Češi – především potomci legionářů, najdeme je u Aralského jezera. Za druhé světové války totiž zemřel každý třetí Kazach. Mnozí Kazaši žijí i dnes v tzv. jurtách, jakýchsi stanech, s nimiž kočují. Vrchol jurty – šanyrak, symbol domova a vesmíru, mají dokonce i ve státním znaku. Na otázku, proč kočují, odpovídají: „Protože i Slunce, Měsíc, hvězdy a zvířata se pohybují, jen mrtví a země jsou v klidu.“

Kazaši sami o sobě říkají, že mohou žít bez chleba, ale bez písně ne. Kdybychom prý chtěli zazpívat všechny kazašské písně, trvalo by nám to půl roku. Všechno vědění a poznání se předávalo ústní tradicí, a díky tomu prý měli velmi dobrou paměť. I dnes jsou bytostně spjati s přírodou, rozumějí zvířatům, orientují se podle hvězd a čas měří délkou stínu. Není neobvyklé, že když na jihu Kazachstánu kvetou třešně, na severu země zuří sibiřská vánice. Ve středním Kazachstánu je v létě +40 °C, v zimě –40 °C. Smrt umrznutím není vyloučena, například když se na cestě pokazí auto, protože jsou zde tak odlehlé oblasti, že celé dny nikoho nepotkáte. K tématu počasí Viliam Poltikovič dodává: „Od místní průvodkyně jsme se dozvěděli, že v roce 1984 bylo v Kazachstánu takové horko, že se všechny zmije odplazily do hor. Po cestách jich lezlo tolik, že byla dokonce na nějakou dobu přerušena doprava. Všude, kam se člověk podíval, byly zmije.“

PODÍVANÁ NA JADERNÝ HŘIB

Nejznámějším místem Kazachstánu je díky Rusům Bajkonur, odkud vyletěl do vesmíru první Sputnik, první pes Lajka, po něm pak Bělka a Strelka, a v roce 1961 i první člověk Jurij Gagarin. Dnes má Bajkonur stále pronajatý Rusko a stále se z něj odlétá do kosmu.

Sovětská vláda se na Kazachstánu podepsala dosti chmurně. Neuvážené umělé zavlažování a hnojení způsobilo velké vysychání Aralského jezera, erozi půdy a znečištění podzemní vody. Plocha hladiny jezera se zmenšila o více než polovinu. Ve 30. letech také Sověti zničili kulturu kočovníků a nomádi museli zakládat zemědělská družstva. Dnes se Kazaši ke kočovnictví zase vracejí. Nejtragičtější ovšem byly zkušební jaderné výbuchy. V roce 1949 byl otevřen polygon v oblasti Semipalatinska a ve stejném roce zde Sověti vyzkoušeli vodíkovou bombu. Během padesáti let provedli téměř 500 atomových výbuchů, nejprve povrchových, potom podzemních a dále testy chemických a bakteriologických zbraní. Na protější straně za čínskou hranicí, podle zprávy USA, zase Číňané provedli 45 atomových výbuchů. Těžko lze dnes uvěřit tomu, že při prvních jaderných testech nedala sovětská vláda tamním obyvatelům žádné instrukce a ti neměli sebemenší ponětí, o co jde, takže například se zájmem sledovali jaderné hřiby na obloze. Následky jsou tragičtější než po výbuchu atomové elektrárny v Černobylu. Dodnes v této oblasti lidé umírají na rakovinu více, než kdekoli jinde a dodnes se zde každé dvacáté dítě narodí postižené.

„Kameraman měl s sebou dozimetr na měření radiace a příjemně nás překvapilo, že v místech ani ne sto kilometrů od Semipalatinska byla hodnota radiace nulová,“ uvádí Viliam Poltikovič.

Nezávislým státem je Kazachstán od roku 1991 a díky obrovským nalezištím ropy, zemního plynu a vzácných kovů patří k bohatším zemím bývalého sovětského impéria, i přesto, že 80 % Kazachů žije ve značné chudobě a živí se převážně chlebem a čajem. Podle odhadů odborníků by Kazachstán za několik let mohl být po Saudské Arábii a Kuvajtu největším exportérem nafty na světě. Na životě obyčejných lidí se ale mnoho nezmění, protože naftařských společností se v rámci privatizace po roce 1991 zmocnilo jen pár jednotlivců – členů vlády.

STEPNÍ RYTIŘSKÝ KODEX

Máloco je s Kazachy tak těsně spjato jako kůň. Sami říkají, že kůň jim dává ta pravá křídla volnosti. Nejlepší z kazašských jezdců neboli džigitů jménem Žoldysbek, což znamená Hvězda, je šampionem v koňských hrách ve střední Asii a pro ostatní Kazachy je to obrovská autorita a vzor. „Otec mě posadil na koně ve třech letech, vždy mě s sebou brával na všechny koňské dostihy a hry. A tak jsem se naučil, jak se na koni jezdí a závodí, je to prastará rodinná tradice. Kluci začínají závodit od sedmi let,“ vysvětluje Žoldysbek. „Při zápase, který se jmenuje Kokpar, čili boj o duši kozla, se zkouší smělost, dravost a odhodlanost jezdců. Nejde o to, vyhrát a kasat se, že jsem nejlepší, protože všichni jsou dobří. Důležitý je pocit svobody a radost z ní, napojení na předky a splynutí s koněm v jednu bytost. Důležité je s koněm soucítit, neuhnat ho, umět rozdělit síly. Nejtěžší zkouška je tzv. džigitovka, kdy na šátku na zemi leží asi 10 mincí a jezdec je musí za jízdy z koně sesbírat. Když projde všemi náročnými zkouškami, dostane titul džigit sultán a je velice vážený. Má ale i odpovědnost, protože ochraňuje čest rodu a završil osmihran charakteru: být čestný, disciplinovaný, dodržovat sliby, znát národní tradice a sportovní hry, pomáhat chudým, bránit slabší ve svém rodě a být vždy připraven k obraně své země. To je stepní rytířský kodex džigita.“

Chov koní má v Kazachstánu letitou tradici. Nejvzácnější jsou achaltekinští hřebci, přímí potomci koně Alexandra Velikého. Nejlepší koně z tohoto chovu stojí až milion dolarů.

OREL ZEMŘE ŽALEM NA HROBĚ PÁNA

Dalším symbolem země je orel. Stepní orel na kazašské státní vlajce symbolizuje vznešenost úmyslů, bystrost a štědrost. Lovení zvěře pomocí dravého ptáka – sokolnictví se zrodilo právě na území dnešního Kazachstánu a tyto motivy najdeme už na pravěkých skalních rytinách. Orel se používá hlavně pro lov lišek, ale dokáže zlomit vaz i vlkovi. Ochočený orel má cenu jako lepší kůň a je svému pánu tak věrný, že když pán zemře dřív, orel umírá žalem na jeho hrobě. Během jízdy stepí před Altajem jsou orli vidět každou chvíli, buď krouží na obloze, nebo tiše sedí podél cesty.

ČAS V KRUHU

Původním náboženstvím Kazachstánu bylo tzv. tengriánství, symbolizované osmiúhelníkem – dva čtverce v sobě. Byl to symbol dokonalého, úplného člověka. Tengriánství v sobě zahrnovalo kult nebe, země a vody, proto Kazaši dodnes nabádají: „Buď jako země, která všechno vydrží, buď jako voda, která všechno očistí.“

Nebe bylo symbolizované chánem Tengri, kde tento bůh a vládce duchů sídlil. Čas chápali staří Kazaši cyklicky, nikoli lineárně jako západní civilizace – minulost, přítomnost, budoucnost a všechno bytí symbolizoval kruh; podobně jako to známe třeba u Indiánů.

Kultovním místem tohoto šamanského duchovního proudu tengri byla Bělucha, nejvyšší hora Altaje. V tradici Kazachů se dochoval výrok, že Bělucha, Himálaj a Kosmos tvoří mystický trojúhelník. I v některých jiných tradicích z jiných koutů světa se dochovala významově podobná informace, že pod altajskou Běluchou a himálajským Kailásem se nacházejí energetická místa, odkud se lze snáze dostat do paralelních světů. CHRÁM VIDĚNÝ VE SNU

Hlavním náboženstvím Kazachstánu je dnes islám, hlásí se k němu polovina obyvatel; 44 % věřících jsou stoupenci ruského pravoslaví, 2 % tvoří protestanti. Vlivem sovětské éry se zde islám neprožívá nijak ortodoxně, například ženy nechodí zahalené a mešit je v zemi jen pár. Dodnes mají ale mnozí Kazaši dvě manželky. Žena totiž bývala majetkem rodiny, a když jí zemřel manžel, automaticky přešla k jeho bratrovi. Čím byl muž bohatší, tím si hledal ženu z větší vzdálenosti; byla to otázka prestiže. Tak docházelo ke genetickému a kulturnímu oživování.

Nejvýznamnější muslimskou památkou, největší historickou stavbou Kazachstánu a největším chrámem střední Asie je turkistánská mešita s mauzoleem Hodži Ahmada Jasaviho, velkého súfijského básníka, mystika a učence. Založil řád súfijců, jehož náplní byla práce na sobě a vnitřním poznání. Když se Jasavi dožil 63 let, tedy věku, kdy zemřel prorok Mohamed, rozhodl se odejít z veřejného života do podzemní mešity, kde prý žil dalších 63 let. Velký panovník Amir Timur měl sen, že má na místě, kde žil Jasavi, postavit mauzoleum a mešitu. Byl to však především chytrý politický tah, protože chtěl v oblasti posílit islám. Stavba to měla být věhlasná – obdoba Mekky ve střední Asii. Dnes patří mezi čtyři nejposvátnější místa islámu na světě.

ZE ZVĚROLÉKAŘKY BÁBA VALJA

Nejvyhlášenější léčitelce střední Asie říkají bába Valja. Pochází z Ruska a původní profesí je veterinární lékařka. Sjíždějí se za ní lidé z celého Kazachstánu i Ruska, ona pak jezdí léčit i do okolních států, včetně Finska.

V den, kdy s ní Viliam Poltikovič natáčel rozhovor, přijala přes 70 lidí. Valja vyprávěla: „Léčitelství se u nás předávalo z pokolení na pokolení, v naší rodině se jím zabýváme už 150 let. Dělala to moje babička i matka. Já sama léčím 45 let. Téměř všechno léčím bylinami, které studuji od dětství a sama je sbírám. Vím, kde která bylina roste, které rostou v Kazachstánu a které v Kirgizstánu, cítím, jak která působí. Mám sedm dětí, ale zatím žádné z nich v tradici nepokračuje. Mám ale deset žáků, a ti už léčí samostatně. Při své práci nepotřebuji diagnózy ani analýzy, sama vidím, v čem je problém. Polámané kosti umím srovnat bez rentgenu lépe než lékař s moderními přístroji. Léčitelství je můj osud, když neléčím, nepředávám energii, začínám hořet a po těle mi naskakují fleky. Když neléčím, nežiji. Bez lidí jsem nikdo, abych mohla žít, potřebuji pomáhat lidem.“

Dvaasedmdesátiletá Valja je známá také svými jasnovidnými a magickými schopnostmi. Dokáže například ve sklenici vody vyvolat a svému klientovi ukázat obličej toho, kdo mu škodí a zahlcuje ho negativní energií. Ve vodě se prostě na okamžik objeví obličej dotyčného a zase zmizí.

ČARODĚJKA, KTERÁ UMÍ VAŘIT

Na setkání se současnou čarodějkou Viliam Poltikovič nezapomene: „Jezdili jsme čtyři dny po Altaji, krásném opuštěném kraji, kde člověk celé dny nepotká ani živáčka. Jsou tam husté nádherné lesy, vodopády, jezera. Od místní cestovní kanceláře jsme dostali k dispozici kromě auta také průvodce a kuchařku, která nám v odlehlých oblastech Altaje připravovala jídlo. Už po pár hodinách se ale z třicetileté pohledné kuchařky vyklubala brigádnice v cestovce, jinak pracovala jako masérka a léčitelka. Ona seděla vzadu v autě, já vepředu, takže jsem neměl příležitost si s ní popovídat. Až jednou večer… Všichni jsme zůstali v jednom domečku u jezera. Ona měla zrovna narozeniny, dokonce zimprovizovala i nějaký dort. Obrátil jsem se na ni s tím, že jsem slyšel, že pod Běluchou, nejvyšší horou Altaje, je jeden ze vstupů do bájné Šambaly. Prý to ví a může mi ukázat i techniky, jak do tohoto paralelního světa vstoupit, ale nechtělo se jí pokračovat před ostatními. Vyšli jsme tedy z domečku ven, už se blížila půlnoc. Měsíc byl v úplňku a chvílemi ho zakrývaly temné mraky. Odněkud na nás vyběhli psi a začali štěkat. Ona jen tak zvláštně sykla, načež psi stáhli ocasy a zmizeli.

Vydali jsme se na odlehlé místo k jezeru a ona mi začala vyprávět o sobě, o tom, že pochází ze zvláštního etnika, které ruští carové chtěli vyhubit, a posledních pár zbývajících rodin přesunuli z Kavkazu na Altaj. Její rod pochází z prastaré čarodějnické linie, která sahá až do předkřesťanské éry a učení se předávalo v rámci rodiny. Nemuselo přitom jít o přímé příbuzné, k přenosu stačilo, když spolu žili třeba jen pár týdnů. Potom už například právě zemřelá babička s novorozenou vnučkou komunikovaly z jiného prostoru. Jejich síla spočívá v tom, že pracují s emocemi pozitivními i negativními, s magií bílou i černou, ale jejich cílem údajně není škodit lidem. Vzhlédla k obloze a se zvláštním pohnutím pravila: ‚Podívej, ten měsíc. Je bílý, ale ve skutečnosti je černý.‘ Potom chtěla vědět, zda se na mě smí napojit. Souhlasil jsem. Ona si za mě stoupla a spustila naprosto přesné a detailní informace o mém životě, o rodičích, mém dětství, pronesla i pár věcí z mé budoucnosti.

Ke mně se po celou dobu sice chovala hezky, ale jakmile jí někdo něco během našeho pobytu na odlehlém Altaji vytknul, například kameraman, hned ho začala bolet hlava či břicho a ve vztahu k naší kuchařce cítil něco velmi divného a stísněného. Kameraman se dodatečně svěřil, že míval v noci tak nepříjemné stavy, až uvažoval o tom, že mě probudí. Rozhodně nás nenapadlo, že se při natáčení v Kazachstánu budeme potýkat s něčím takovým. Ale stala se ještě jedna zvláštní věc. Míjeli jsme cestou starobylou pohřební mohylu a kameraman zastavil. Naše čarodějka ho varovala, že mohyla se nesmí točit, protože mrtví mají mít klid. Kameraman přesto vystoupil a mohylu nafilmoval. Vzápětí v mžiku úplně shořel kabel, kterým jsme z autobaterie dobíjeli baterie pro kameru. Kabel byl krátký, a tak ho řidič nastavil dvojlinkou – zvláštní bylo to, že shořel jen náš kabel, dvojlinka zůstala zcela neporušená. Čarodějka podotkla, ať jsme rádi, že jsme to odnesli jen takto.“

SMRTELNÁ KRÁSA NA OSTŘÍ NOŽE

„Během našeho putování po Altaji jsme viděli velmi zvláštní a výjimečné místo Kiin Keriš, což v překladu znamená něco jako Smrtelná krása nebo Krása na ostří nože. Tato oblast jako by ani nebyla z této planety,“ popisuje Viliam Poltikovič. „Z cesty jsme sjeli do otevřené nekonečné planiny a po dvou hodinách jízdy uprostřed rozlehlé stepi se před námi nečekaně otevřela kotlina o průměru asi dvou kilometrů. V něm byla neskutečně bizarní a zcela výjimečná krajina – zvláštní kopce z různobarevných hlín: zelené, modré, červené, bílé, černé, oranžové, žluté, hnědé.

Tato krajina se podle odborníků odkryla před pěti tisíci lety a z hlediska geologického a paleontologického jde o světový unikát. Zachovaly se zde otisky rostlin a zvířat staré 25 milionů let. Jedná se o mystické místo šamanských kultur, kde se konaly nejrůznější rituály, a kolem 4. až 2. století před naším letopočtem se zde obětovali i lidé.

Fascinující bylo, že sotva jsme stačili postavit kameru na stativ na okraji kotliny, nejen že naše kuchařka-čarodějka neuvěřitelně rychle seběhla dolů, což bylo značně náročné, protože hlína byla sypká a kluzká, ale stejně tak neuvěřitelně rychle se pohybovala po hřbetech barevných hliněných kopců. Vypadala jako ještěrka, která mizí někde ve skalách. Doběhla na nejvyšší kopec uprostřed kotliny, o kterém se říká, že je magický, a tam vykonala zvláštní obřad napojení se na matku Zemi, jak mi později prozradila. Z dálky to vypadalo jako jakýsi tanec. Tančila a v tom se na nebi objevil obrovský orel a začal nad ní kroužit.“

OSVÍCENÉ BYTOSTI Z PODZEMÍ

Další zvláštní oblastí Altaje, opředenou spoustou legend, je Bělovodije. Název tato oblast dostala podle bílé vody řeky Běrel, která vytéká zpod pohybujícího se ledovce. Je to místo oplývající krásou a dary přírody; bylo považováno za pozemský ráj. Podle legendy se s lidmi, žijícími v tomto kraji, mohl setkat jen ten, kdo měl dobrou mysl.

Původně však prý Bělovodije, kterému se také říká Blahoslavená země, znamenalo území ne na zemi, ale pod zemí. Podzemní svět, kde žila duchovně velmi vyspělá civilizace. Legendy vyprávějí o celých podzemních říších a některé sem zahrnují i mystickou Šambalu. Bělucha, nejvyšší hora Altaje, má být jedním ze vstupů do říše, stejně jako třeba himálajský Kailás. Šambala se prý táhne přes Altaj až do tibetského Himálaje a je sídlem vyspělých osvícených bytostí. Jde o paralelní svět, do něhož mohou vstupovat jen připravení zasvěcenci. Dodnes žijí na území Kazachstánu jedinci, kteří se Šambalou komunikují, ale nechtějí o tom mluvit. Traduje se, že ve své době byli se Šambalou propojeni i tibetští lamové. V legendách a posvátných textech kultur z různých koutů světa najdeme rovněž zmínky o říši umístěné hluboko uvnitř planety, obývané vznešenými láskyplnými bytostmi. Několik novodobých zahraničních badatelů na toto téma sepsalo spoustu udivujících faktů, souvislostí, výpovědí svědků, informací o vládních výzkumech. To by už ale bylo předmětem jiného, samostatného článku…

TRAKTORISTA OBJEVITEL

Faktem zůstává, že se v Kazachstánu nachází spousta podzemních chodeb a neprobádaných prostor. V oblasti Sajrámu, posvátném místě, o kterém je zmínka už před třemi tisíciletími, kde prý žilo mnoho svatých mužů, se před lety propadl traktor do komplexu podzemních prostor. Ředitel muzea v Sajrámu byl u toho: „Přijeli jsme na místo propadu a objevili přitom podzemní stavby. Vědci tvrdí, že to může být nějaký chrám uctívačů ohně, nebo buddhistický chrám, ale takových podzemních staveb a chodeb, o kterých nikdo neví, kam vedou, je tu hodně.“

Viliam Poltikovič dodává: „O existenci podzemních prostor jsme se během našeho pobytu v Kazachstánu postupně dozvídali od nejrůznějších lidí. Jeden hospodář nám vyprávěl, že mezi Turkistánem a Sajrámem vedla podzemní zkratka a ještě ve 30. letech byla průchodná. Od prarodičů věděl, že když člověk do ní večer v Sajrámu vstoupil, ráno vyšel v Turkistánu. Přitom po povrchu cesta pěšky trvala týden. Dnes je chodba zavalená.“

GALERIE POD ŠIRÝM NEBEM

V roce 1957 byly na skalním komplexu v oblasti Tamgaly objeveny úžasné skalní rytiny, které patří k nejunikátnějším památkám tohoto druhu. Uvádí se, že jsou více než 4000 let staré a zřejmě je vytvořily indoárijské kmeny. Kdysi tímto územím protékala řeka a bylo zde rozlehlé sídliště. Podle odhadů odborníků na rytinách pracovala skupina indoárijských umělců čtyři měsíce. Většina rytin souvisí s loveckou magií, ale vyskytuje se zde například i vyobrazení slunečního muže – boha. Je zde přes 4000 výjevů, které jsou vyryty na černém čediči, a kdybychom si je chtěli všechny prohlédnout, nestačil by nám na to celý den, tak velký je to areál.

S těmito skalami, které byly kdysi posvátným a magickým místem, se pojí jedna záhada. I když je třeba –25 °C, skály mají stálou celoroční teplotu +18 °C. O skalách na jiných místech ze stejného druhu kamene to však už neplatí. Zároveň má toto místo velmi zvláštní akustiku. I tichý rozhovor je slyšet na vzdálenost 200 metrů a člověk má pocit, jako by hlasy pocházely z nebe. Galerie pod širým nebem, jak se těmto skalám v Tamgaly říká, patří mezi památky UNESCO. Bohužel zvětrávání způsobuje, že se tento unikát rok od roku zmenšuje.

LÉČIVÝ KUMYS A ŠUBAT

Nejrozšířenějším kazašským lidovým nápojem i posilujícím lékem je po staletí kumys – mírně alkoholický nápoj z kvašeného kobylího mléka. Aby nápoj dostal správnou vůni a chuť, nádoba na jeho přípravu se vykouří speciálními bylinkami. Před dojením hospodář nejprve s kobylou promluví a pohladí ji. Dojí se každé dvě hodiny, a to i v noci. Čerstvě nadojené mléko se nalije na zákvas a hned se stlouká. U toho se střídají všichni členové rodiny. Pak se nechá kvasit a do rána je kumys hotový. Chutí vzdáleně připomíná kefír. Hospodáři, kteří kumys připravují, ho denně vypijí i pět litrů. V Kazachstánu se nacházejí sanatoria, kde se léčí právě kumysem tuberkulóza i jiné nemoci.

Velbloudí mléko se nazývá šubat a Kazaši říkají, že zvláště mužům dává potřebnou sílu. Viliam Poltikovič si vybavuje: „Jeli jsme stepí jihovýchodním Kazachstánem a zahlédli jurtu s televizní anténou. Zastavili jsme, abychom ji natočili. V jurtě nějaká paní prodávala šubat. Byl opravdu lahodný, mnohem chutnější než kumys. Dali jsme se s paní do řeči a zjistili, že je vysokoškolačka, ale že po rozpadu Sovětského svazu přišli s manželem, který byl ředitelem mrazíren, o práci. Aby přežili, začali hospodařit. Vstávají v šest ráno, spát jdou v jednu v noci. Pozvali nás k sobě a ukázali nám hospodářství. Navštívili jsme je v době, kdy se stříhaly ovce, děti se vracely ze školy a stádo velbloudů z pastvy. Začalo dojení velbloudů, které nám dovolili natáčet. Od hospodáře to byl značný projev důvěry a pocty, neboť se to považuje za intimní záležitost. Většinou se hospodáři obávají, že cizí člověk velbloudy uhrane nebo přinejmenším znervózní a ti pak přestanou dojit.“

Hospodář nám prozradil, jak to všechno začalo: „Moje matka dostala rakovinu. Byla v nemocnici, ale podle lékařů už se její čas završil a nemohli pomoci. A tak se k nám sjela celá rodina a mezi nimi byl i jeden léčitel. Poradil nám, ať hned koupíme velblouda, uděláme šubat a dáváme ho matce pít. Stalo se a matka žila ještě dva roky. Vlastně díky její nemoci teď máme velbloudí farmu.“

JEN SI TAK ZAHRÁT NA KOBYZ

„Rád vzpomínám na setkání se šestnáctiletým chlapcem, který nám v obdivuhodném kaňonu Čaryn, o kterém se říká, že je menším bratrem amerického Velkého kaňonu, zahrál na prastarý kazašský šamanský nástroj kobyz,“ vypráví Viliam Poltikovič.

Kobyz, předchůdce houslí, pochází z 5. až 6. století a vyrábí se z citlivého dřeva akácie. Struny jsou z koňských žíní. Počet žíní, ze kterých se struny splétají, se liší podle mistrů. „Na tento nástroj hraji už od tří let, vnitřně mě to k němu nějak táhlo,“ svěřil se nám chlapec. „Kobyz není jako jiné klasické hudební nástroje, nejde jen o techniku, je to velmi duchovní nástroj, který má velikou sílu. Důležité je, aby byl člověk vnitřně čistý, když na něj chce hrát. Musí být čestný, dobrý, nemůže mít špatnou náladu a mysl. Je to živý nástroj, má duši, i vítr ho rozezvučí. Šamané tímto nástrojem léčili lidi i ze smrtelných chorob. I já sám, když onemocním, dva tři dny hraji a nemoc zmizí. Mohu tím léčit nejen sebe, ale i druhé. Zcela se hudbě odevzdám a odcházím do jiného světa, světa, kde vzniká hudba.“

A Viliam Poltikovič to jenom potvrzuje: „Když jsme přicházeli ke kaňonu, začal vát vítr. Chlapec nás překvapil a předvedl, jak vítr rozezvučí nástroj. Bylo to skutečně podmanivé, protože kobyz sám bez doteku rukou hrál svou hudbu.“

Tento chlapec jménem Jerbolat Myrzalijev pochází z města Almaty. Léčení hudbou považuje za své poslání. Nemusí léčit konkrétní osobu, už jen samotným hraním se léčí svět, jak tvrdí, protože svět je vibrace. „Každý má v životě nějaký cíl, a když se ho člověku podaří dosáhnout, celé lidstvo se tím povznese,“ dodal Jerbolat přesvědčivě.

Připravila Hana POLTIKOVIČOVÁ
     Obsah čísla 9/2003