RSS kanályVybráno z měsíčníku REGENERACE č. 04/2006
Autor: MUDr. Jan ŠULA
Exploze synteticky vyráběných preparátů a s nimi související zvýšený výskyt nepříznivých vedlejších účinků a intoxikací stále naléhavěji nutí lékaře obracet se k prapůvodním rostlinným léčivům.
Biologická odezva organismu na léčbu rostlinnými drogami je všeobecně příznivější a procento nežádoucích vedlejších účinků nebo intoxikací je nižší než při podávání syntetických léčiv nebo jednotlivých uměle izolovaných účinných látek. Uvedené skutečnosti dostatečně zdůvodňují nevyhnutelnost »renesance fytoterapie«. Existuje ovšem i další závažný důvod, a to, že rostlinnými drogami je možné velmi citlivě působit najednou i při více onemocněních, která spolu souvisejí. Například zbytnění prostaty, počínající cukrovka a vysoký krevní tlak.
Takto léčit nám umožňují nespočetné kombinace drog, které jsou z terapeutického hlediska dostatečně bezpečné a nevystavujeme pacienta riziku, že bude brát 8 až 10 různých léků, jak je nyní zvykem.
V současnosti se medicína neobejde bez podávání vysoce účinných látek (alkaloidů, glykosidů) v izolované formě s možností přesného dávkování. Avšak souhrnný účinek drogy je kvalitativně odlišný od léčby jednotlivými čistými extrakty s tím, že nejde o jejich jednoduchý součet nebo násobek. V mnoha případech je vhodnější komplexní působení léčivých látek nacházejících se v droze, kde je účinná substance modifikována, a na dosažení terapeutického efektu stačí obvykle nižší dávky než při aplikaci jedné, samostatně izolované toxické látky. I zde se uvažuje o drogách nebo lécích, které jsou z nich selektované na účinné látky.
Při kombinaci více rostlin se společnými, případně posilujícími účinky, dosahujeme lepších výsledků než při podávání větší dávky jedné léčivé látky. Taková léčba je vhodná pro širší terapeutický záběr a představuje menší nebezpečí nežádoucích účinků nebo intoxikací.
Aby se nesnížil objem a distribuce základní léčivé substance, a tím i její biologická a fyziologická dostupnost v cílových tkáních (například snížením schopnosti vstřebávat se při některých poruchách trávicích orgánů), přidává se k ní vhodná droga zlepšující trávicí a resorpční činnost.
Nicméně při akutních naléhavých stavech se musejí podávat rychle účinkující léčivé látky bez ohledu na riziko nežádoucích vedlejších účinků, ale jen po dobu nezbytně nutnou.
Při léčbě chronických nemocí můžeme snížit škodlivost vedlejších účinků podáváním rostlinných drog. Působí na více úrovních, jsou fyziologičtější, tím napomáhají normalizaci jednotlivých systémů a značně přispívají k jejich harmonické souhře. Protože obsahují stopové prvky, vitaminy a jiné významné složky, působí nespecificky na posílení obranyschopnosti organismu; například po vyčerpávajících nemocech, kde je léčba bylinami často nezastupitelná.
Při dlouhodobé fytoterapii je nutné rostlinné drogy obměňovat, aby nenastala přílišná kumulace některých látek a aby se odlišnými složkami vylepšila komplexnost působení. Léčivky včetně mnoha druhů konzumní zeleniny a ovoce mají důležitý význam v prevenci exponovaných jedinců před vnějšími škodlivými vlivy.
Preventivní i terapeutické působení rostlinných látek na živé organismy nelze chápat izolovaně. Jelikož příroda tvoří nedělitelný a vzájemně se doplňující celek, v němž jsou nejen jednotlivé ekologické systémy, ale také celá biocenóza organicky vázané a vzájemně se ovlivňují, je pochopitelné, že rostlinné substance působí stejně na živočišný i lidský organismus. Proto je z hlediska ochrany zdraví, prevence i léčby mnoha nemocí používání rostlin ta nejpřirozenější cesta.
Na světě je evidováno přes 380 000 rostlinných druhů, z toho asi 20 000 s léčivými vlastnostmi. V Evropě je známo přibližně 1000 druhů léčivek a z nich se asi 800 používá v lidovém léčitelství. V moderní medicíně je to 300, u nás asi 150 druhů rostlin. Dosud v nich farmakologická fytochemie zjistila asi 12 000 substancí, z toho přibližně 4000 alkaloidů. Jakkoli se moderní vědecká medicína přírodě brání, v současnosti až 65 % syntetických léčiv tvoří výtažky z rostlinných komponent, tedy jednotlivé vyextrahované a vyčištěné účinné látky.
Výzkumy posledních let v oblasti cílených a řízených extrakcí přírodních materiálů nabízejí využití léčivek na naprosto novém principu, kdy již neplatí, že nutně musíme zvýšenou teplotou vyloučit značné množství látek neúčinných (balastních), které se po vychladnutí nebo odležení často vysrážejí a extrakt zakalují.
Mezi převládající metodu moderního využití staronové fytoterapie patří tzv. celostní fytoterapie.
Jejími hlavními ustanoveními jsou:
Dosavadní metody extrahování účinných látek z rostlin nedokáží těmto podmínkám vyhovět. Hlavní překážkou jsou postupy nařízené jednotlivými lékopisy, které ostatně počítají výhradně s čistými účinnými substancemi.
Důvodem je poměr cena/výkon, tzn. důvod ekonomický; výroba léčiva je diverzifikována na mnoho technologických kroků, které ji jen ve svém důsledku prodražují. Všechny dosavadní studie potvrzují, že současné farmakologické technologie, rozpracované do přesně daných postupů, v současnosti neumožňují zavést do farmaceutické velkovýroby fyziologické extrakce.
To ovšem neznamená, že farmaceutický průmysl po vyčerpání svých současných možností nebude nucen opustit levné velkovýrobní technologie, nebo že nebudou objeveny postupy, které dokáží překonat současné možnosti řízených extrakcí na jiném principu.
Reakce bylinného extraktu je nyní vysvětlována na principu neurohumorálního přenosu, který lze přibližně popsat takto: Nervy přenášejí informace přes synapse nebo neuroefektorová spojení prostřednictvím chemických látek, které se označují jako »neurotransmitery«. Vlastní interakce léčiva s receptorem se téměř výhradně posuzuje pomocí chemických vazeb.
Nedostatkem současného vědeckého popisu interakce léčiva s receptory je, že příliš nebere v úvahu fyzikální prostředí, v němž se tyto interakce konají. Veškeré interakce neprobíhají ve stále stejném prostředí, ale v konkrétní fyzikální realitě, kde kromě vyjmenovaných vlivů a zákonitostí působí koloidní charakter prostředí s řadou dalších vlivů, které vlastnosti účinných látek modifikují.
Extrakty provedené touto metodou mají nejblíže svým obsahem ke skutečnému obsahu účinných látek ve výchozí surovině.
Termín sekvenční biokompozice představuje techniku, při níž jsou jednotlivé extrakty vzájemně smíchány podle přesně dané sekvence, tedy tak, aby se mícháním jejich síla zvyšovala, nikoli zmenšovala. Fytopreparáty vznikají za přesné teploty a tlaku a jsou smíchány v přesném pořadí.
PhDr. Patricie Anzari, CSc.
Kudy chodí duše, když spíme?
Ing. Josef Schrötter
Magnetismus a léčení magnety