REGENERACE Online

JOGÍN JOSEFF MICHÁLEK: VIDĚT SKUTEČNOST TAKOVOU, JAKÁ JE...

Vybráno z měsíčníku REGENERACE č. 02/2010

Autor: Jaroslav KŇAP

„Dne 21. srpna přijeli Rusové, 4. září jsem byl ve Vídni a 19. září jsem vystupoval z letadla v australském Melbourne. To byl fofr, nestačil jsem se divit. Tam se nás ujali staročeši, kteří tam byli již od roku 1948. Dost nám pomohli po všech stránkách,“ vzpomíná. Chtěl cestovat, poznávat nové země a kultury. V Nepálu strávil dva roky, protože mu tam všechno ukradli – kameru, pas, letenku i peníze. Pak odcestoval do Švédska, kde založil biokosmetickou fi rmu. „Moje matka byla z farmaceutické rodiny, takže jsem měl k tomuto oboru blízko. Z Indie jsem dovážel suroviny, které jsem ve Stockholmu sám zpracovával, dával je do lahviček a prodával do zdravotních obchodů.“

Deset a půl roku strávil v indickém vězení, kde se setkal s vipassanou, kterou se zabývá dosud. Osobně se považuje za rebela. „Dříve jsem rebeloval skrze marihuanu, dnes rebeluji skrze jógu a meditaci. Měl jsem různé životní etapy. Za svobodu, kterou jsem si víceméně užíval, jsem později musel zaplatit daň vězením. Pochopil jsem, že všechno spočívá ve smíření. Bez smíru a odpuštění není svobody…“

Okamžitě po sametové revoluci v roce 1989 přijel do Prahy. „Po jedenadvaceti letech jsem se cítil jako v divném snu. I ten ‚gruziňák‘ stál na Václaváku tenkrát stejně jako před lety, kdy jsem odcházel do emigrace,“ říká jogín, který v současné době v Čechách pořádá kurzy jógy. Vyprávění Joseffa Michálka je jako napínavý film.

Proč jste opustil Švédsko?

Vzhledem k příšerně vysokým daním jsem se rozhodl v roce 1993 odejít. Pro malé a střední podnikatele tam jsou velmi tvrdé podmínky. Také jsem se rozešel se Švédkou, s níž jsem žil jedenáct let. Švédsko je krásná země, ale i velmi drahá, spořádaná a nudná. Tady se dělo všechno, zatímco ve Stockholmu se nedělo nic. Sebral jsem si tedy pár svých věcí, naložil je do auta a přestěhoval se do Prahy.

Zájem o Indii vás přivedl k podnikání v bio kosmetice?

S Indií jsem byl permanentně spojený v letech 1979 až 1995. Bez znalostí tamních poměrů bych vůbec nemohl obchodovat s biokosmetikou. Veškeré přípravky, jako šampony, pleťové masky a třeba zubní pasty vycházejí z ájurvédy.
Poznal jsem, že je dobré nikoli slepě věřit, ale zkusit tisíciletou praxi Indů s bylinkami, protože jejich zkušenost opravdu funguje. Třeba jejich ájurvédská pasta na zuby. Myslím si, že je nejlepší na světě, a pokud ji člověk pravidelně používá, nemusí chodit k zubaři. Kdybychom dováželi do Švédska již hotové výrobky, museli bychom platit vysoké clo. Takže jsme si míchali suroviny podle prastarých receptů sami, a tak jsme zaplatili pouze jednorázovou čtyřprocentní daň.

Myslíte si, že podnikatelé v Čechách mají lepší podmínky pro svoji práci, než je tomu na severu Evropy?

Ve Skandinávii jsem poznal kapitalismus v socialistickém státě v jeho nejtvrdší podobě. Proto vůbec nechápu, co v době politicko-ekonomické krize v Čechách vyvádějí jednotlivé politické strany. Nemají soudnost. Nesmí se zvýšit daně, ale kde se pak ty peníze mají brát?

Jak jste se vlastně dostal do indického vězení?

Za pašování dvou kilogramů marihuany, kterou jsem chtěl převézt do Evropy. Zavřeli mě 10. června 1995 a vyšel jsem ven za deset a půl roku roku. Bylo jedno, jestli člověk měl sto gramů marjánky, nebo tunu. V Bombaji na letišti mě zatkli, bylo to na udání, chtěl jsem letět do Švýcarska. Trest jsem si odpykal z poloviny v Púně a z poloviny v Nasiku.
Jako příslušník hnutí hippies jsem ostatním vozil především svobodu myšlení. Lidé, kteří vedou války, nestojí o svobodu myšlenek, která je pro ně nebezpečná. My si tady myslíme, že svoboda ve vyspělých zemích existuje. Ale podíváme-li se pod deku tzv. svobody, zjistíme, že to tam vypadá jinak. Volnost je jenom na povrchu. Jestliže se ovšem pustíte do něčeho, co jde proti systému, zametou s vámi. Záleží na tom, jak moc jste nebezpečný. Já jsem byl málo nebezpečný, tak mě jenom zavřeli. Kdybych byl více nebezpečný, tak mě zabijí.

Řadu lidí by tato zkušenost náležitě zdeptala a vzala jim veškerou chuť k životu…

To, co se stalo, bylo pro mě vlastně požehnáním. Protože bych jinak tak rychle duchovně nerostl, jako tomu bylo v extrémním prostředí indického vězení. Tam jsem se pustil do meditací, začal jsem s vipassanou. Passana znamená viděti a vi – ze všech stran, volně přeloženo do češtiny vhled. Indové říkají, že je třeba vidět skutečnost takovou, jaká je, a ne takovou, jakou si myslíme, že by měla být, nebo ji vidíme přes fi ltry své vlastní osobnosti, přes svoje názory.
Když se ke mně ve vězení dostala zpráva, že se připravuje první kurz vipassany pro cizince, vnitřní hlas mi řekl, abych tam šel. Okamžitě jsem se rozhodl, a to bez jakýchkoli dalších otázek. Náš guru S. N. Goenka je úžasně laskavý člověk. Jeho porozumění, empatie a humor – je pro mě zkrátka vzorem. Podle mé zkušenosti je tím nejlepším učitelem meditace. Nakonec jsem absolvoval dvaadvacet kurzů. To byly tisíce „promeditovaných“ hodin. Kdybych byl venku „na svobodě“, neměl bych na to čas, musel bych vydělávat peníze. I když indické vězení je primitivní, člověk strávil deset let na kamenné podlaze téměř bez ničeho a neměl pořádné jídlo, tohle byl skutečný luxus, který by mi asi v žádné jiné věznici v Evropě nebyl umožněn. Tímto způsobem Indové vyvážili veškeré nedostatky. Pokud totiž chcete člověka ve vězení napravit, tak tím, že ho naučíte truhlařit, ho nepředěláte.

Můžete nám vipassanu více přiblížit?

Podle mého názoru je to nejlepší terapeutická metoda, se kterou jsem se v životě setkal. Přečetl jsem i řadu knih, které se zabývaly psychoanalýzou a různými způsoby léčby. Zjistil jsem, že vipassana je založena na neutrálním pozorování obyčejného tělesného pocitu, na něčem skutečném, co je univerzální. Protože když mě šimrá pod nosem, není to hinduistické či buddhistické šimrání, není to ani české či americké šimrání, šimrá mě pod nosem. Když mě bolí pravé koleno, je to univerzální. Jestliže pozoruji dech, dech je rovněž univerzální. Na tom není nic sektářského. S. N. Goenka řekl velice zajímavou věc: „Pokud je někdo plně osvícen, nemůže učit nic sektářského.“

Je pro bělocha těžké přežít indické vězení?

Byl jsem zavřený společně s muslimskými teroristy a vrahy, což byla většina osazenstva věznice. Osm let jsem je tam učil jógu. To byl můj systém přežití. Dva roky trvalo, než mě odsoudili. Pak jsem se musel smířit s tím, že jsem obdržel jedenáct let. Když jsem se po dalších čtyřech letech dostal k odvolání (soudy tam trvají mnohem déle než v Evropě), snížili mi trest o půl roku. Celé řízení bylo plné zlé vůle. Pochopil jsem, že jestliže se chce na světě něco udělat, je nutná dobrá vůle. Ze zlé vůle nikdy nic dobrého nevzejde. Základy, které řada lidí nechápe. Chytají se jen toho, že vydělají peníze a budou takzvaně za vodou, že potom bude všechno dobré. To je velký omyl. Najednou člověk dojde k poznání, že ani neví, kdo jsou jeho přátelé. Nakonec i příbuzní čekají na to, kdy umře, aby po něm zdědili nějaký majetek. Zjistí, že peníze mu přinesly velké neštěstí. Jedná se vlastně o plnění bezedné kapsy – ke svobodě to nevede.

To, že vás z Púny převezli do další věznice, mělo nějaký racionální základ?

V Púně se mě potřebovali zbavit. Byl jsem pro ně nepohodlný, protože jsem byl vzdělaný. Psal jsem různým advokátům a právníkům, osvojil jsem si totiž archaickou soudní angličtinu, která se tam používá. Stal jsem se advokátem chudých. Věděli, že nejsem ochotný platit žádné úplatky, a tak mě nakonec přeložili do jiné věznice.
Systém tamního vězeňství je založen obdobně jako v komunismu na udavačství a závisti. Neustále se mě snažili zlomit k tomu, abych jim donášel informace na spoluvězně, což se jim nepodařilo. A věřte mi, že v tom jsou Indové skuteční mistři. Ofi cíři bachařům nemohli důvěřovat, protože všichni byli zkorumpovaní. Pokaždé jsem se ofi círům nějakým způsobem vymluvil, že jsem cizinec a že ostatním vězňům vlastně pořádně nerozumím. Někdy jsem použil lži, že v naší kultuře informátory zabíjíme.
Ve vězení jsem musel být tvrdý, abych si udržel určitý respekt u spoluvězňů i bachařů. Někdy jsem musel na své žáky sprostě zařvat, protože oni považovali laskavost za slabost. Byl jsem pro ně guru dží. Dží znamená respekt. Ani indičtí bachaři si ke mně nedovolili, co si běžně dovolovali k jiným vězňům. Byl jsem pro ně guru, ale zároveň bílý pes, který nemá žádnou kastu. Byla to zvláštní situace. Paradox, v němž jsem se hodně naučil. Třeba radovat se z jednoduchých maličkostí, které z toho dne udělají svátek: když se mi po šesti letech třeba dostalo do ruky zralé rajče nebo když jsem dostal dopis.

Kolik tam bylo s vámi zavřených Evropanů?

V Nasiku jsme byli dva, jeden Angličan a já. Po nějakém čase ho propustili a já jsem tam byl jediný Evropan mezi dvěma tisíci vězni. Několikrát za mnou byla tamní televize i rádio. Byl jsem totiž jediný běloch, který ve vězení učil jógu – částečně v angličtině, částečně v hindštině, a to včetně provolávání manter.

Jak jste zvládal tuto anabázi po zdravotní stránce?

Špatně. Zdravotní péče tam byla „blbej fór“. Přivezl jsem si odtud tuberkulózu. Nevěděl jsem o tom, až minulý rok jsem to zjistil. Kvůli józe jsem ji vlastně přecházel. Je nutné to ještě doléčit. Beru silné pilulky, které mají vedlejší účinky, což se moc dobře neslučuje s jógou, ale nemám jinou možnost, než léčbu dokončit.

Kdy jste se pak znovu vrátil do rodné vlasti?

To bylo 30. prosince 2005, takže silvestra jsem už strávil v Praze a jsem tu dosud. Postupně jsem zde začal učit jógu.

Byl jste od té doby v Indii?

Ne. Po pravdě řečeno, mám Indie po krk. Poznal jsem indickou povahu, takříkajíc natvrdo a do hloubky. Vždycky, když vidím v televizi nějaké dokumenty o Indii, všechny ty ideály, které lidé o této části světa mají… Ale ve skutečnosti je to jinak. Vidím Indii jako tu nejmaterialističtější a nejzkorumpovanější zemi na světě. Indové jsou mistři v zákulisních hrách, vědí, jakým způsobem člověku uškodit.

Stal jste se učitelem jógy. Jak ji lidé v Čechách chápou?

Většinou si myslí, že je to cvičení na zhubnutí. Ostatně lidé v Čechách mají o józe zvláštní představy. Jóga znamená sjednocení mysli a těla. Můžeme toho docílit různými cestami. Proto existuje hodně druhů tohoto cvičení. Oprostil jsem svůj systém od náboženských příkras a systémů víry, protože to vytváří bariéry a jednotlivé sekty. Říkám tomu systém nevěření. Na prahu smrti jsem pochopil, že vlastně nic nevím. Jestli tady je, či není Bůh, nevím…
Lidé se mě ptají, jestli věřím v osvícení. Odpovídám, že v nic takového nevěřím. Na to obyčejně reagují připomínkou, že přece musím v něco věřit. Když cítím lásku, tak je mi dobře. Když nejsem schopný milovat, je mi mizerně. Ale to není na základě víry, nýbrž na základě momentálního jasného skutečného pocitu a mé životní zkušenosti. To není šek do nebe, do nějaké neexistující banky – u Alláha, Ježíše či jiného boha. Církve se nám snaží tyto šeky prodat. A z jejich prodávání do takovýchto neexistujících nebeských bank dobře žijí. Nejsem sice žádný génius, ale dívám-li se na to obyčejným selským rozumem, myslím si, že tohle asi nebude ono.

Rozumím tomu správně, že vás neoslovilo žádné náboženství?

Ano. Neoslovilo mě proto, neboť vždycky bylo postaveno na nějakých dogmatech. Jak řekl Osho: „Používejte svoji inteligenci inteligentně.“ To je nesmírně chytrý výrok. Můžu mít IQ velice vysoké, a přitom se budu chovat jako naprostý primitiv. Anebo moje inteligence bude průměrná, a přesto ji mohu vy užít velmi inteligentně. Co se týče víry, někomu to pomůže. Chápu, že někteří jedinci jsou tak zmatení, že potřebují mít nějakou knihu, které by se drželi. Přirovnám to k tomu, že víra je jako prkno, jehož se držíme, abychom se udrželi nad vodou. Když nám to prkno někdo bere z ruky a říká, že můžeme plavat bez něj, jde nám o život a budeme se zuby nehty bránit. Ale když to prkno o své vlastní vůli pustíme, naučíme se plavat i bez něj. Břeh není tak daleko a můžeme k němu sami doplavat, aniž se prkna křečovitě držíme. Takováto křeč strachu vytváří ve světě moc zla…
Jediné, co si můžeme vzít až za hrob, je náš duchovní vývoj, to ostatní je pomíjivé, zůstane tady. Prach jsi a v prach se obrátíš. Duchovní vývoj je něco, co se počítá. Takže každá situace, i to moje uvěznění, se dá nějakým způsobem pozitivně využít. Samozřejmě tam bylo hodně nemocí, heroinu, všech možných lumpáren. Asi po pěti desetidenních kurzech vipassany jsem pochopil, co vlastně Buddha myslel. On ve skutečnosti vyučoval jen holou pravdu, teď a tady. Nic jiného totiž ne existuje – pouze přítomnost. To, co bylo před vteřinou, už není a to, co bude v budoucnosti, byť za vteřinu, ještě není. Je pouze přítomnost, ta holá pravda, kterou Buddha chtěl najít. Takže odbouráme všechno ostatní. Vipassana je touto pravdou. Čisté bílé světlo, bez jakéhokoli tvaru. Vždyť je to tak jednoduché. Jak jsem mohl být tak zabedněný, že jsem na to sám nepřišel! Musel se objevit takový člověk jako S. N. Goenka a ukázat mi to. Protože existuje takové velké množství nejrůznějších nauk a směrů, je snadno člověk zmatený. Neví, kudy se má vydat, potřebuje průvodce.

Jakými jazyky mluvíte?

Angličtina je mojí druhou mateřštinou. Češtinu jsem nezapomněl, ale když jsem se sem vrátil po tolika letech, zjistil jsem, že výslovnost je pro mne velice obtížná. I když po těch čtyřech letech pobytu tady se to hodně zlepšilo. Pořád jsem myslel v angličtině a ještě se mi do toho motala hindština. Pak umím trochu švédsky. Jógu jsem začal studovat v angličtině, když jsem se dostal do Austrálie, a ve Švédsku jsem s ní pokračoval také v angličtině. A když mě v Indii zavřeli, začal jsem se učit hindštinu, kterou jsem jakžtakž zvládl. Tedy její pouliční podobu.

Procestoval jste prakticky celý svět. Kde je pro vás místo zaslíbené?

Řekl bych, že všude je chleba o dvou kůrkách. Víte, já jsem prošel tolik různých měst celého světa, ale Praha je Praha. Mně se líbí. Opravdu je to krásné město. Lidi si myslí, že tráva je vždycky zelenější na druhé straně, ale ono to tak není. Dříve se mi líbilo starobylé Káthmándú, ale to s turistickým boomem v druhé polovině osmdesátých let vzalo za své. Když jsem tam poprvé přijel v lednu 1980, bylo tam jen pět taxíků a snad jeden semafor na křižovatce. Bylo to neuvěřitelné živoucí muzeum.

Co byste závěrem doporučil člověku hledajícímu své místo v životě?

Odpusť si, nesuď se, věř si, měj se rád, dej si plnou šanci! Motivem pro každou formu existence je láska. Tak odvahu! Nic jiného si vlastně ani nemůžeme dovolit, protože budoucnost je neznámá.