REGENERACE Online

LÉČENÍ JE ZÁZRAK SKRYTÝ V NÁS

Vybráno z měsíčníku REGENERACE č. 04/2007

Autor: Jiří KUCHAŘ a Petr VERNER

DIALOG S DUŠÍ

Jak se renomovaný režisér stane odborníkem na takzvaná zázračná, spontánní nebo současnou medicínou nevysvětlitelná uzdravení?

Když jsem v roce 2002 vyhověl přání vydavatele, abych podle filmu Na cestě do sousední dimenze napsal stejnojmennou knihu, nenapadlo mě, že tím začne moje vlastní životní cesta: přestal jsem nemoc považovat za utrpení, nýbrž za příležitost k vlastnímu vývoji. Tehdy jsem si pomyslel: „Napsat knihu k filmu? Maličkost!“ Ale moje žena mě zarazila: „Budeš přece muset také psát o svém uzdravení!“ Namítl jsem: „To přece nikoho nezajímá, o to v téhle knize vůbec nejde.“ Ale žena si trvala na svém: „Myslím, že se tomu nevyhneš.“ A tato slova ve mně pracovala. Proč mám líčit své spontánní uzdravení? Proč je to tak naléhavé? Ale druhý den jsem vstal v pět ráno, usedl k počítači a řekl si: „No jo, můžeš přece napsat, jak se stal ten úraz, který ti způsobil příčné ochrnutí.“ A ve chvíli, kdy jsem si to představil, mě znovu přepadly bolesti, stejně intenzivní, jako kdyby se úraz stal právě teď.

I když to bylo před 22 lety?

Ano. Po deseti minutách jsem ulehl na podlahu a pomyslel si, že budu muset do nemocnice. Moje žena přišla v sedm hodin dolů a nalezla mě, jak se na podlaze svíjím bolestí. Potom už to bylo trochu lepší. Druhý den jsem opatrně pokračoval v psaní, zase od pěti ráno, než mě znovu bolesti přepadly. Kvůli nim mi to trvalo skoro čtyři týdny, než jsem po malých kouscích dopsal první kapitolu. Teprve tehdy jsem si díky psaní uvědomil, proč můžu vůbec běhat. Mně to až do této chvíle nebylo jasné! Celou dobu jsem to považoval za spontánní uzdravení, aniž jsem věděl, jak k němu došlo.

Tak dlouho?

Ano, celých 22 let. Byl jsem šťastný a nesmírně vděčný, že zase můžu běhat a nekladl jsem si žádné otázky. Dnes už vím, že spontánní uzdravení není žádný zázrak, ale že za tím vězí soustředěná práce s vlastním vědomím. To jsem však v plné míře pochopil teprve při líčení svého příběhu. Skutečně, teprve tehdy mi došlo, co se vlastně odehrálo. Takže mi trvalo víc než 20 let, abych se dozvěděl, jak vůbec proces uzdravení funguje. Teď můžu říct, že to, co bylo největší katastrofou mého života (a o čem jsem po celou tu dobu nemohl mluvit, protože pokaždé, když na to přišla řeč, jsem dostal takové bolesti, že jsem to vytěsnil), se stalo mým největším pokladem. Myslím si, že mnoha lidem, kteří prožijí nějakou katastrofu, se vede stejně. Asi potřebujeme dramata, abychom se nehnuli z místa. Nudný film nikoho nezaujme!

Jak jste před 27 lety dokázal, že jste neskončil na vozíčku?

Naprosto jednoduše! Nesmířil jsem se s diagnózou. Probíhalo to čistě intuitivně. Psychicky se mi vedlo dobře a byl jsem v hloubi duše přesvědčen, že tak či onak přijde něco dobrého. Proto jsem si také zakázal veškeré návštěvy. Věděl jsem, že řeči, jak bude vypadat můj život invalidy, by mě odváděly od mých nejniternějších předsevzetí.

Až do pádu z okna se váš život odvíjel úplně jinak, byl orientován spíše politicky. V neklidném roce 1968 jste byl studentským vůdcem (pro nás je zajímavá vaše návštěva na jaře tohoto roku v Praze, kde jste se s legendárním Rudi Dutschkem setkali s Alexandrem Dubčekem). Váš otec Erich Kuby byl publicista a redaktor Spiegelu. A vy sám jste v letech 1974 až 1980 dopomohl Straně zelených k volebnímu úspěchu. V roce 1980 přesáhla pětiprocentní hranici a se šesti poslanci vstoupila do stuttgartského zemského sněmu. Byl ke zvratu ve vašem životě potřeba úraz?

Ano, koncem roku 1980, když se to Zeleným podařilo, mi bylo jasné, že musím svůj život změnit. Nová strana, na jejímž založení jsem se s obrovským nasazením podílel, měla, jakmile se začala spolupodílet na moci, čím dál méně společného s mými představami. Byl jsem jejím kmotrem, protože jsem chtěl po mém angažmá ve studentském hnutí žít v souladu s přírodou, nikoli proti ní.

V roce 1973 jsem natočil film o sedlácích, kteří se učili hospodařit podle zásad Rudolfa Steinera, bez chemie a v souladu s kosmickými silami. Tyto principy jsem chtěl zabudovat do programu nové politické strany. Potom mě ale znechutily stranické intriky a boj o moc. K tomu se ještě přidaly další věci, například smrt mého prvního dítěte. Tehdy jsem se rozhodl všechno změnit. A vzápětí se tak stalo. Byla noc, měsíc v úplňku a já jsem asi taky byl trochu náměsíčný. Parapet, na němž jsem seděl, byl kluzký od deště. Doslova jsem sklouzl a dopadl z patnáctimetrové výšky na asfalt. Diagnóza lékařů: příčně ochrnutý od pasu dolů. Zbytek života na kolečkovém křesle.

Kvůli úrazu jste se náhle dostal do „bodu nula“, jak sám píšete, nebyl jste schopný vůbec nic dělat. Tím jste najednou byl v nejtěsnějším spojení se svou duší. Každý den jste se intenzivně pokoušel s ní navázat dialog. Naslouchal jste svému nitru a nalezl novou životní perspektivu, která vás pak nejspíš vyléčila. Nebo jak si myslíte, že k vašemu uzdravení došlo?

Nejdůležitější pro mě bylo hovořit se svou duší. Už jsem řekl, že v nemocnici jsem na tom byl psychicky dobře. Jakmile jsem se totiž nemohl ani pohnout, zmizelo mé ego. To zmizí vždycky, když je člověku opravdu zle. Neboť ego je vázané na hmotné tělo, na vnější svět. Nevěří na sílu ducha a především se velice bojí smrti.

S duší je to úplně jinak. Ta je tu pořád – před smrtí i po smrti. Protože jsem byl ve velice příznivé situaci, kdy jsem se mohl starat pouze o ni, došlo k uzdravení. Ego na možnost spontánního uzdravení nikdy nevěřilo. Rozmluva s duší je jádrem všeho. Jen tak si mohou vytvořit nové skutečnosti. Neboť čím dramatičtěji nemoc probíhá, tím dramatičtější bude změna života potřebná k uzdravení.

A jak tomu bylo u vás?

Dlouhých sedm let před úrazem jsem své duši nenaslouchal. Vedl jsem život, který se mi ve skutečnosti nelíbil. A když jedete sedm let na plný plyn špatným směrem, začne to být dramatické. Pak dojde k nehodě. Jinak bych se nepohroužil do svého nitra a nepřemýšlel, proč tu vlastně jsem. To duše způsobila tuto událost, abych se probudil. Cesta, po níž jsem kráčel sedm let před úrazem, mě nevedla k tomu, k čemu jsem si vyvolil tento život. Duše říkala: „Pozor, tenhle člověk se dostal na scestí.“ Nechtěl jsem to slyšet. Ani úraz nestačil. Prohlédl jsem teprve díky nesnesitelnému napětí ve vrtulníku záchranné služby, který musel proletět bouřkovou frontou, a já jsem kvůli hrozícímu pádu dostal strach ze smrti. A právě v tomhle okamžiku mi bleskla hlavou myšlenka: „Rozejdu se!“ Teprve nyní jsem měl odvahu říct: „Teď je konec! Všecko bylo úplně obráceně! Prodáme dům, rozejdu se se svou životní partnerkou, zbavím se všech tlaků, dluhů atd.“ A duše řekla: „No, to je dost!“ Najednou se ve mně probudila síla, abych se jako ochrnutý střemhlav vrhl do naprosto nejisté, nové budoucnosti. Uzdravování však začalo, teprve když jsem po šesti týdnech nalezl novou životní perspektivu. Jakmile je minulost a budoucnost objasněna, nepotřebuje už naše duše žádné symptomy, žádné onemocnění. Potom bolest splní svou úlohu. Aby však nemuselo dojít k tak silným a nebezpečným symptomům, musíme si vypěstovat nesmírnou citlivost pro duševní procesy: včas si uvědomit požadavky duše a podle toho jednat.

Takže to, že jste zase mohl chodit, se nestalo ze dne na den?

Ne, teprve když jsem nalezl novou životní perspektivu, pohnula se i pravá noha. Do levé nohy se první, velice jemná reakce vrátila záhy po přistání vrtulníku. Že to byl výsledek mého rozhodnutí pro rozchod, to jsem pochopil, teprve když jsem psal knihu Na cestě do jiné dimenze a mohl důkladně reflektovat svůj léčebný proces. Očištění minulosti odpovídá levé straně těla a nalezení životní perspektivy pravé straně. To mi řekli šamani z různých kultur. Abychom se uzdravili, musíme si dát do pořádku minulost a vytvořit perspektivu pro budoucnost, která se bude zamlouvat duši. Ta se pak nebude hlásit ke slovu tak bouřlivě, totiž nemocemi.

Trvalo mi ještě rok, než jsem začal zase chodit. Neboť takzvané spontánní uzdravení jen znamenalo, že byl navázán kontakt mezi mozkem a palcem u nohy. To znamenalo jen tolik, že jsem začal zase něco velice slabě cítit. Než jsem ale byl opět schopen bezbolestně koordinovat své pohyby, musel jsem celý rok velice tvrdě cvičit. Musel jsem se učit chodit jako dítě, potom v korzetu, pak o holích. Každý den jsem se koupal ve vlastním potu.

Znamená to tedy, že při uzdravování jde o obojí – nejen o očištění minulosti, ale také o získání životní perspektivy? To přece musí vyžadovat obrovskou motivaci...

Je to tak, čím těžší je nemoc, tím větší je motivace. Vozíčkáři se mě často ptají, co mají dělat, aby mohli zase chodit jako já. Na to se jich ptám: „Proč se chceš znovu učit chodit?“ „Abych byl normální člověk!“ „Vždyť jsi normální člověk, když sedíš na vozíčku! Proč musíš umět chodit?“ „Chci se pohybovat, tančit.“ „Myslíš, že proto zakoušíš tento osud?“ „Nevím proč. Možná mám špatnou karmu?“ Ptám se: „Co to znamená? Karma je přece jenom zákon příčiny a následku. Kdo čelí takové kruté výzvě, od toho jeho duše očekává více než ,jen´ pohybovat se a tančit jako normální člověk.“ „A co bych tedy měl ještě chtít?“ „Jakmile na to přijdeš, něco se v tobě odehraje. O tom jsem přesvědčen.“ Po takovém rozhovoru začnou vozíčkáři pociťovat obrovskou výzvu, aby začali pracovat na rozvoji svého vědomí a zahájili svůj dialog s duší.

LADAKH

Kdy u vás vznikla tato obrovská motivace?

V době, kdy jsem musel celé týdny a měsíce nehybně ležet. Najednou mi svitlo: „Chtěl bych poznat nové vědomí, a tak se musím setkat s lidmi, kteří ještě nebyli civilizováni.“ Ale kde je najdu? Jeden kamarád mi sdělil slibnou zprávu: „Najdeš je ještě v Ladakhu!“ Slíbil, že mě tam dovede, a moje přání se stane skutečností. Tato vyhlídka mě přiměla k tomu, abych se znovu naučil chodit. Rok tvrdé rehabilitace, další rok a půl shánění peněz a mohl jsem vyrazit do Ladakhu. První člověk, s nímž jsem se tam setkal, byl Dalajláma, který tam zrovna byl na tajné misi. Bylo to na horské cestě, kde se mu porouchalo auto. Vyzval mě, abych si k němu přisedl, a tak jsme spolu strávili deset dní.

Později jsem chtěl poznat ještě jiné kultury, abych následně zjistil, že na vrchol štěstí vede mnoho cest. U všech těchto guruů, léčitelů a šamanů jsem mohl pozorovat, že to, co se odehrává na medicínské úrovni, lze opomenout. Podávají se sice byliny – spalují se, čichá se k nim, míchají se do nápojů -, ale pokud jde o farmakologickou účinnost, neexistuje nic, co by mohlo léčebný proces odůvodnit z hlediska klasické medicíny. Často si myslíme: „Záleží na bubnování, na modlitbě a rituálech, jak jsou prováděny nejrůznějšími kulturami.“ Avšak to, co se doopravdy odehraje, je zázrak v našem mozku. A kvůli tomu nepotřebujeme cestovat nikam daleko. I v Evropě jsou lidé, kteří pochopili, že se můžeme sami vyléčit díky rozvíjení vlastního vědomí. Zázrak uzdravení se může odehrát v každé bytosti, která kráčí po duchovní cestě. Občas potřebujeme nějakého učitele, který nám pomůže znovu rozvinout tuto zapomenutou schopnost – aktivovat naše sebeléčebné síly. Má to však háček: jsou-li nazýváni „léčiteli“, jsou jejich protějšky „pacienti“. Nejhorší je, když je léčitel považován za světce a pacient za čím dál pasivnějšího, menšího a zcela nekompetentního. Tehdy vzniká mezi pacientem a léčitelem vztah závislosti. Moje odpovědnost je odevzdána a promítnuta do jiné osoby, která je tím povýšena. Odpovědnost nemáme hledat v druhých, ale v nás samotných.

Když jste byl na heidelberské klinice, objevil se ve vaší duši obraz neznámé země, která splňovala vašich pět kritérií: žádné silnice, žádná elektřina, žádní turisté, žádná bílá mouka ani cukr. Pak za vámi přišel váš starý přítel Fritz a vyhrkl: „Tato země existuje – je to Ladakh. Leží v Himálaji.“ Tehdy jste ještě ležel ochrnutý na nemocničním lůžku. Ale takto se zrodil nápad natočit film „Starý Ladakh“, který byl realizován o pár let později. Jaký význam pro vás tento film a tato země mají?

Byl jsem ponořen do svého nitra. V této vizi jsem zahlédl obraz obrácené lebky. Podobala se stadionu, v němž jsme všichni více nebo méně polapeni. Tento stadion ohraničuje myšlení. A tak jsem si položil otázku: Kdo myslí jinak než já nebo někdo, koho znám? V Evropě takové lidi nenajdu, v rozvojových zemích také ne – těm všem jde o materiálno, o peníze. Abych nalezl nové vědomí, musím se setkat s lidmi, kteří splňují jiná kritéria. A když mi můj přítel řekl, že taková země existuje a že tam už dvakrát byl, chtěl jsem se tam dostat také. Od onoho okamžiku jsem měl pádný důvod se uzdravit. Sice to ještě trvalo skoro čtyři roky, než jsem do Ladakhu přijel, ale zvládl jsem to. Neboť pro každé uzdravení potřebujeme silný podnět, a ten jsem nyní měl.

Po filmu o Ladakhu jste natočil další úspěšné filmy (celkem jste v Tibetu točil šestkrát). Který film je pro vás nejdůležitější a proč?

Nejdůležitější je pro mě Living Buddha (Živý Buddha), za který jsem dostal Bavorskou filmovou cenu. Je to vůbec první film na světě, který zdokumentoval znovuzrození, reinkarnaci. Vidíte v něm jednoho člověka ve dvou životech. To pro mě mělo rozměr, jaký bych si dříve nedokázal představit. Sedm let jsem se tímto příběhem zabýval, než ho mohli diváci zhlédnout. Tlumočí poznání, že duše neumírá. Poznání, z něhož od té doby často čerpám sílu.

Jak ovlivnil váš život buddhismus, s nímž jste se na svých cestách setkával? V co věříte?

Stejně jako buddhisté věřím na kontinuitu ducha. Neboť přirozenost ducha nemá začátku ani konce. Tak je to i s duší. Je nesmrtelná a stěhuje se z jednoho těla do druhého. Proto také věřím ve znovuzrození nejenom lidí, ale i zvířat a všeho živého. I to mě spojuje s buddhismem.

Vím například, že má jednadvacetiletá dcera Cosima je moje znovuzrozená babička, kterou jsem velice miloval. Než byla dcera počata, pozval jsem babičku, aby se stala mým dítětem. A toto přání se mi splnilo, jak dnes mohu doložit mnoha příklady. Uvedu jeden z nich: Jednou jsme se procházeli po městě, Cosimě byly čtyři roky, a najednou jsme stáli před obchodem s hudebními nástroji. Ve výloze byly vystaveny klavíry. Dcera škemrala tak dlouho, až jsme jí koupili klavír, na který ukázala. Nejlepší, jaký jsme si mohli vybrat, ujistil nás prodavač. Však také stál 8000 marek! Ale věděl jsem, jak ráda a dobře moje dcera ve svém posledním životě hrála na klavír.

NEMOC JAKO ŠANCE

Co je nemoc?

Pro většinu lidí nevyhnutelné zlo v jejich životě nebo dokonce prokletí, pro jiné boží vůle nebo boží trest. Okusili jsme ovoce Stromu poznání, za což dodnes pykáme, a žijeme život v hříchu. Ježíš za to musel rovněž pykat, což jen posiluje naše špatné svědomí, jakkoli mu za to máme – či smíme – děkovat. Nemohu souhlasit s tím, že je špatné stát se uvědomělejším. Proč také? To by mohlo vadit jedině těm, kdo by mě chtěli udržovat v nevědomosti, aby se mnou mohli snadno manipulovat. Ale to je v rozporu s mou touhou po svobodě a komickému bezpečí. Chci poznávat. Chci se rozvíjet. Podle mě je tu nemoc proto, aby mě přivedla k tomuto poznání. Každý z nás, každé zvíře, každá rostlina se chce vyvíjet, všichni chtějí dosáhnout vrcholu štěstí.

Jaký vztah máte k nemoci?

Neproklínám ji, nýbrž ji vítám a vděčně přijímám její poselství, neboť jenom tak se stávám šťastnějším. Nemoc je hlásná trouba mé duše. Považuji duši za svého individualizovaného ducha. Duch je také Velký duch, jak ho nazývají indiáni, nebo Všemohoucí, Vesmír, Alláh nebo Bůh. Představte si tohoto Všemohoucího jako oceán, z něhož si naberete vodu do šálku. Voda v šálku je vaše duše, a přesto je to voda z oceánu, ale nikoli samotný oceán. Existuje spousta obrazů duše, pocházejí z intuitivní sféry našeho myšlení a cítění, kterou lze lokalizovat do pravé hemisféry našeho mozku. Oproti tomu rozum, racionální myšlení, umisťujeme do levé hemisféry. Veškeré vzdělávání ve školách včetně univerzit, na pracovišti a vůbec v celé společnosti je založeno na rozvíjení rozumu; máme se stát rozumnými, předvídatelnými lidmi, kteří věří v tak zvanou realitu. Intuitivní oblast je naší soukromou záležitostí. Ženy k ní mají o něco blíž než muži, ale ve společnosti nemá hrát žádnou roli, a proto ani není cvičena. (Výjimky potvrzují pravidlo.)

Můžeme tedy spolu Rüdigerem Dahlkem říct, že nemoc je naše šance, že nám pomáhá nalézt naše pravé určení v životě?

Máte úplně pravdu. Nemoc je ukazatelem našeho vývoje. Když vezmu svou nemoc vážně, skrývá se za tím vždycky nějaký příběh, a v okamžiku, kdy si tento příběh uvědomím, tak vím, co bych měl změnit.

A jak je tomu například u nemluvněte, které se již narodí nemocné, nebo u člověka, který je odmalička nějak postižen?

Jeden takový případ jsem nafilmoval. Šlo o dívku, u které se zjistilo v útlém věku, když začala lézt po zemi, že má vadné koleno. Byla operována, ale její stav se nezlepšil. Následovaly další zákroky, které nic nevyřešily. Když měla nastoupit do školy, chtěli ji lékaři nohu amputovat. Zoufalí rodiče se nakonec rozhodli pro alternativní léčbu, kterou popisuji v knize Cesta do sousední dimenze: Dívka dostala papír a tužky. Měla nakreslit svoje koleno a všechno, co se s ním souvisí. V průběhu terapie se ukázalo, že dívka spojuje s nemocným kolenem jistý negativní zážitek z minulého života. Psychoterapeut ji nechal tento zážitek ještě jednou prožít a obrátit v pozitivní. Pomalu u ní začalo docházet ke zlepšení. Dnes překypuje zdravím. Když ale naše vědomí uznává jen materiální úroveň bytí a má za to, že zaniká s tělem, potom se nikdy nedostaneme k příběhům, které se skrývají za nemocemi. Poznám-li však, že jsem duchovní kontinuum bez začátku a konce, které se v této své meziformě tak zhustilo, že vzniklo tělo, získám k nemoci úplně jiný přístup.

VĚDOMÍ LÉČÍ

Co nám můžete říct o „duchovním léčení“?

Nikdo neví, jak vlastně funguje duchovní léčení. Jisté je pouze to, že ve vnějším světě se zázraky nekonají. Náš mozek je zázrak. Skrze duchovní aktivitu může vyvolat uzdravení. Pomocí myšlenek jsou aktivovány nové impulsy přes synapse, které mohou vyvolat léčebné procesy.

V mozku existuje 84 možností propojení. To je víc než kolik je v universu částic. A nejúžasnější na tom je, že abychom v mozku něco přepnuli nebo přeprogramovali, nepotřebujeme dny, týdny, měsíce nebo roky, nýbrž jen několik sekund – jak zjistila moderní věda. Předpokladem ovšem je, že to také chceme a že tomu věříme. Přitom nehraje vůbec žádnou roli, co mě nakonec vyléčilo: Může to být všechno od chemie po šamanismus. Nevěřím-li například na účinek léku nebo jsem dokonce přesvědčen o jeho škodlivosti, tak mě skutečně poškodí.

Musíme mít důvěru v medicínu – a je úplně jedno v jakou. Když pochybujeme, léčebný proces nefunguje a my za léčení vyhazujeme spoustu peněz. Ostatně dobrý lékař by měl vždycky být také šamanem. Neboť šamani jsou mistři intuice – a o to zde jde.

Je o vás známo, že kritizujete současné zdravotnictví a stěžujete si na akademickou medicínu. V čem vidíte její nedostatky?

Když lékař působí jenom na materiální úrovni, považuje mě takříkajíc za stroj, moje buňky za laboratoř a hovoří o vstupech a výstupech, může stanovit přesnou diagnózu. Ale léčba je něco úplně jiného. Lékař mě musí vidět jako celého člověka. A toho mnozí lékaři nejsou schopni. Již jako studenti medicíny se učí člověka rozložit na jednotlivé části a zabývat se jen jednou z nich. Nikdy nejsou schopni vidět celého se všemi jeho psychickými aspekty.

Čemu se nyní, kromě přípravy filmu o duchovním léčení, věnujete nejvíc?

Z vděčnosti, že zase můžu chodit a běhat, jsme před třemi lety se ženou založili Akademii pro sebeléčebné procesy SHP. S deseti našimi spolupracovníky jsme na základě poznatků o spontánních uzdraveních vypracovali léčebný program. Domníváme se, že s léčením se musí začít dříve, než jsou symptomy nemoci tak silné, že už je těžké nahlížet na utrpení pozitivně a děkovat za něj. Měli bychom naše vědomí v této věci rozvíjet, dokud jsme zdraví, abychom nemuseli nejprve onemocnět.

Mezi těmi, kdo využívají naši nabídku ke vzdělání, jsou nejenom lékaři, léčitelé, psychoterapeuti, zdravotní sestry a ošetřovatelé nemocných, ale i nemocní, těžce nemocní, jakož i vyléčení lidé. Protože samoléčebný proces považujeme za úkol filosofický a nikoli medicínský, máme pozoruhodné úspěchy. Nepotřebujeme vědět, jakými symptomy naši posluchači trpí, protože nám jde o to, aby nalezli cestu ke své duši a naučili se s ní komunikovat. Nikdo v tomto universu nás nezná lépe než naše duše a nemůže nám lépe říct, co máme dělat nebo nedělat, abychom byli opět zdraví. Žádný léčitel, žádný guru, žádný farář, žádný lékař, žádný papež, žádný Sai Bába, žádný Dalajláma, žádný Ježíš ani žádná Marie nám nemohou pomoci lépe než naše vlastní duše.

Kdybychom naši intuici cvičili stejně důkladně jako rozum, neměl by nikdo problém porozumět řeči své duše. Zdůrazňuji, že na tento výcvik není nikdy pozdě. Ať už se to začnu učit kdykoli, byť by to bylo na prahu smrti, nikdy není pozdě a nikdy to není zbytečné.

Akademie nabízí léčebný program založený na našich vlastních zkušenostech se sebeléčením. To je vlastně práce s duší. Kdo se naučí porozumět sám sobě jakožto duchovní bytosti, porozumí i druhým a naváže snadněji kontakt k jejich nemateriální podstatě.

S aktivním vztahem k vlastní duši kráčím svou cestou na vrchol štěstí lehčeji a úspěšněji. Nepotřebuji nic a nikoho k tomu, abych se sám osvobodil, abych se poučil ze svého utrpení a byl šťastnější.

Jak to tedy nakonec je, kdo nebo co vlastně léčí?

No přece vědomí! Zdraví je především otázka uvědomování, což se děje pomocí reflexe, a ta může mít nejrůznější podobu (např. psaní, používání mozkových alfa vln, různé formy terapie atd.). Je to připravenost a odvaha změnit svou životní cestu, co nastartuje léčebný proces. Ve mnoha zemích, kam jsem cestoval za šamany a léčiteli, jsem viděl a nafilmoval bezpočet těchto léčebných procesů a nechal si o nich vyprávět – přičemž neznám jediné uzdravení, které by proběhlo bez změny životní cesty.

Bez ohledu na použitý léčebný prostředek – může to být lékař, medikament nebo placebo – je nejdůležitější, že naše víra v něj je neotřesitelná a že mu přikládáme největší váhu pro naše uzdravení. Tak jako život, není ani léčebný proces lineární, nýbrž exponenciální funkce – dělá skoky a zastavuje se, náhle stoupá a pozvolna klesá.

Náš světový názor silně ovlivňuje průběh uzdravení – jak pozitivně, tak negativně. Proto musíme pečlivě uvážit, na co se zaměříme. Neboť to se stane skutečností.

Co je pro vás nejdůležitější? Jaké poselství byste chtěl předat našim čtenářům?

Důležité je poznání, že jsme v první řadě duchovní bytosti, které získávají materiální zkušenosti a nikoli naopak. Na počátku každého vznikání je vždycky duch, idea - a my ji zhušťujeme tak dlouho, až se z toho často stane něco hmotného. Každý z nás je ovládán vlastními ideami, vlastním duchem. Jsme tím, co myslíme. Když v našem těle zavládne chaos, například následkem nemoci, potom v této hierarchii něco nehraje. Tak je tomu bohužel u spousty lidí. Jejich zdravotní problémy vznikají tím, že upřednostňují hmotu před duší. Avšak nesmrtelná je duše, nikoli tělo.

Jakmile si to uvědomíme, je možné skoro všechno. Potom nepotřebujeme žádného léčitele a můžeme se dát do pořádku sami. Neexistuje jediná správná cesta. Každý sleduje svoji pravdu, svoje přesvědčení. Silná touha, představa, přání, modlitba, mantra, odevzdání či úmysl – to je náš nejvýkonnější motor v tomto živoucím universu. Tak může být každý sám sobě šamanem.

Děkujeme za rozhovor.

Připravili Jiří KUCHAŘ a Petr VERNER